Kompletní průvodce inzulinem, krevním cukrem a cukrovkou 2. typu (, který pochopíte)

Dnes jsem si pro vás přichystal překlad sice 11 let starého, ale stále více aktuálního článku od Marka Sissona. Pokud vás zajímají témata jako inzulin, krevní cukr a cukrovka 2. typu, jaký je jejich vztah a jaký vliv na ně má jídlo, dnešní článek je právě pro vás.

Ještě než se vrhneme na samotný překlad, měl bych pár poznámek. Děsivá situace s výskytem cukrovky popsaná v článku se týká USA. U nás je stav mnohem lepší, ale dlouhodobým trendem je, že počet nemocných cukrovkou stále roste. Pokud vás zajímají české statistiky ohledně vývoje této nemoci, koukněte třeba sem.

Cukrovka 2. typu je chronické onemocnění způsobené nezdravou životosprávou. To znamená, že předcházet se jí dá zdravým stravováním a pohybem. A nejen předcházet. I když to pro spoustu lidí může znít překvapivě, změnou stravování a pohybu se dá v mnoha případech cukrovky 2. typu i zbavit. Na stránkách MDA najdete desítky příběhů lidí, kteří po přechou na primal životní styl mohli snížit dávky inzulinu nebo se ho úplně zbavit.

Původní článek je tady.

EN: This is a translated article. Here you can find the original post.

Pod čarou začíná překlad.

Epidemie cukrovky

Jak už všichni víme, z diabetu 2. typu se stala epidemie. Ve zprávách a v časopisech používají slova jako krize nebo nekontrolovaný nárůst. Od zlatých časů margarínů v 80. letech minulého století sice klesl na polovinu výskyt srdečních onemocnění, ale cukrovka rychle zabrala tento volný prostor a úplně zbytečně se z ní stala epidemie.

Tady je moje super jednoduché vysvětlení všeho toho zmatku kolem inzulinu/krevního cukru/cukrovky 2. typu. Velké zemědělské producenty nezajímáte ani za mák. Jde jim jen o byznys. Farmaceutické společnosti to také nedělají pro lásku k životu. Pokud by to tak bylo, léky by byly mnohem levnější. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA, pozn. překladatele) musí myslet na zdraví občanů, ale zároveň si musí dát pozor, aby nepošlapal zájmy korporací, protože tak to prostě funguje, když jste největší světová ekonomika.

Jak vlastně vzniká

Vytiskněte si tohle vysvětlení, přilepte si ho na ledničku, pošlete ho emailem tetě. A položte ty těstoviny.

Začíná to nadbytkem energie

Jakmile něco sníte, vaše tělo začne trávit makroživiny: sacharidy, bílkoviny – což je spousta různých aminokyselin – a tuky. (Cokoliv, co nemůže strávit, jako alkohol nebo vláknina nebo toxiny, buď projde skrz nebo, pokud se to dostane do krevního řečiště, je odstraněno ledvinami.) My tyto makroživiny počítáme na gramy a kalorie, ale pro tělo je to všechno palivo. Pokud sníte více paliva, než vaše tělo potřebuje – což většina lidí dělá – tělo je nuceno uložit tento přebytek. Tato schopnost ukládat přebytečné palivo byla evoluční nezbytostí ve světe před 50 000 lety, kde stále panoval stav „hostina nebo hladomor“. Ve smyslu Primal zdraví a DNA nastavení se z lidí stali velmi schopní specialisté na ukládání paliva, byli schopní přežít nástrahy nehostinného prostředí a předat tyto geny mně a vám. Díky Groku!

Mějte na paměti, že jakýkoliv druh sacharidů, které sníte, je nakonec rozložen na jednoduchou formu cukru zvanou glukóza, a to buď přímo ve střevě nebo po krátké návštěvě jater. Pravdou je, že všechen chleba, těstoviny, cereálie, brambory, rýže (zastavte mě, až budete mít dost), ovoce, dezerty, sladkosti a sycené nápoje, které sníte a vypijete nakonec skončí jako glukóza. I když glukóza je palivo, ve větších množstvích je toxická, pokud není spálena v buňkách. Proto si tělo vyvinulo elegantní způsob, jak ji rychle dostat z krve a uložit do těchto buněk.

Inzulin pomáhá …

Dělá to tak, že nechá játra a svaly uložit část přebytečné glukózy jako glykogen. To je palivo pro svaly potřebné při namáhavém anaerobním cvičení. Speciální beta buňky ve vaší slinivce po jídle ucítí přebytek glukózy a vyloučí do krve inzulin, hormon, jehož prací je umožnit glukóze (a tukům a aminokyselinám) dostat se dovnitř buněk v játrech a ve svalech.

Ale má to jeden háček: jakmile jsou tyto buňky plné, což jsou téměř pořád u neaktivních lidí, zbytek glukózy je přeměněn na tuk. Nasycený tuk.

Inzulin byl jedním z prvních hormonů, které se u živočichů vyvinuly. Prakticky všechna zvířata vylučují inzulin, aby uložila přebytečné živiny. Dává smysl, že ve světě, kde po delší dobu bylo jídla často málo nebo nebylo žádné, se naše těla tak neskutečně přizpůsobila. Jaká ironie, že to není tuk, co se ukládá jako tuk – je to cukr. A právě tady necitlivost na inzulin (tzv. inzulinová rezistence) a celý problém s cukrovkou 2. typu začíná být matoucí pro většinu lidí, včetně vaší vlády.

Když se vrátíme v čase o 10 000 let nebo ještě dál, zjistíme, že naši předkové měli velmi vzácně přístup k cukru – stejně tak k jakýmkoliv jiným sacharidům. Občas našli nějaké ovoce, pár bobulí, kořínky a výhonky, ale většina jejich sacharidového paliva se skrývala uvnitř husté vlákniny. Někteří paloeantropologové dokonce říkají, že naši předkové konzumovali průměrně jenom kolem 80 gramů sacharidů denně. Srovnejte to s 350-600 gramy denně v typické dnešní americké stravě. Zbytek jejich stravy sestával z různých poměrů tuku a bílkovin. A jelikož jejich omezené sacharidové potraviny obsahovaly spoustu vlákniny, měly minimální vliv na zvyšování inzulinu. Ve skutečnosti bylo ve stravě našich předků tak málo sacharidů/glukózy, že jsme si vyvinuli čtyři způsoby, jak si sami vyrobit další glukózu a pouze jediný způsob, jak se zbavit té přebytečné, kterou sníme!

… dokud ho není příliš

Když dnes jíme příliš mnoho sacharidů, naše slinivka pumpuje do krve inzulin, přesně jak jí říká naše DNA (výborně slinivko!), ale když už jsou jaterní a svalové buňky plné glykogenu, začínají být necitlivé na signály od inzulinu. Počet i účinnost receptorů inzulinu na povrchu těchto buněk se začne snižovat. Protože se glukóza nemůže dostat do jaterních nebo svalových buněk, zůstává v krvi. Slinivka cítí, že v krvi je stále příliš mnoho toxické glukózy, a tak zběsile pumpuje ještě více inzulinu, což způsobí, že receptory inzulinu na povrchu těchto buněk ještě více znecitliví, protože nadbytek inzulinu je také toxický! Nakonec inzulin pomůže glukóze najít cestu do vašich tukových buněk, kde je uložena jako tuk. Ještě jednou – protože tohle je třeba připomínat – není to tuk, co se ukládá ve vašich tukových buňkách – je to cukr.

Photo by rawpixel on Unsplash

Postupně, jak stále jíme stravu bohatou na sacharidy a méně cvičíme, se necitlivost na inzulin zvyšuje. Pokud nepřijmeme zásadní opatření ke snížení příjmu sacharidů a zvýšení pohybu, zaděláme si na různé problémy, které se s časem jen zhoršují – a léky je neodstraní.

Pak přijdou problémy

Připraveni? Pojďme na to:

1) Hladina glukózy v krvi zůstává vysoká, protože glukóza se nemůže dostat do svalových buněk. Tato toxická glukóza je jako kal v krevním řečišti, který ucpává tepny, váže se na bílkoviny a vytváří tak škodlivé produkty pokročilé glykace (anglicky AGE – Advanced Glycation End products, pozn. překladatele) a způsobuje systémový zánět. Část této přebytečné glukózy přispívá k nárůstu hladiny triglyceridů, jednoho z rizikových faktorů srdečních onemocnění.

2) Více cukru se ukládá jako tuk. Protože svalové buňky dostávají méně glykogenu (protože mají sníženou citlivost) a protože inzulin potlačuje lipázu, enzym který pálí tuky, už nemůžete ani tak snadno pálit uložené tuky. Stále tloustnete, dokud neznecitliví i vaše tukové buňky.

3) A jedeme dál. Hladina inzulinu zůstává zvýšená delší dobu, protože slinivka si myslí „když nefunguje málo, přidáme.“ Chyba. Sám inzulin je ve velkých koncentracích toxický a kromě mnoha dalších chorob způsobuje tvorbu aterosklerotického plaku (což je důvod proč mají diabetici tak často srdeční choroby) a rychlejší množení buněk u rakoviny.

4) Stejně jako v případě cukru, inzulinová rezistence brání i aminokyselinám dostat se do svalových buněk. Takže už nemůžete stavět nové nebo udržovat stávající svaly. A aby toho nebylo málo, další části vašeho těla si myslí, že v buňkách nemáte dostatek uloženého cukru, a proto vysílají signály k roztrhání vaší vzácné svalové tkáně, abyste vyrobili více – uhodli jste – cukru! Tloustnete a ztrácíte svaly. Jupí!

5) Hladina vaší energie klesne, což způsobí, že máte hlad a chuť na další sacharidy a jste méně ochotní cvičit. Vlastně více toužíte po jedu, který vás zabíjí.

6) Když se vaše játra stanou necitlivá na inzulin, nemůžou měnit hormon T4, produkovaný štítnou žlázou na T3, a objeví se u vás ty záhadné „problémy se štítnou žlázou“, kterých se tak těžce zbavuje, a které ještě zpomalují váš metabolismus.

7) Jak nadbytečný cukr poškozuje nervové tkáně, mohou se u vás rozvinout neuropatie (poškození nervů), bolesti v končetinách a retinopatie, kdy začnete ztrácet zrak. Sranda.

8) Nakonec se slinivka tak vyčerpá, že není schopná produkovat žádný další inzulin, a abyste zůstali naživu, musíte si začít inzulin píchat. Spoustu inzulinu, protože jste rezistentní. Gratuluji, právě se z vás stal diabetik 2. typu závislý na inzulinu.

Jak z toho ven

Pohyb

Tohle byla ta špatná zpráva. A je to opravdu zlé. Ale dobrou zprávou je, že z toho existuje cesta ven. Najdete ji přímo ve své DNA. Zaprvé, cvičení má obrovský vliv na zlepšení citlivosti na inzulin, protože během a po cvičení svaly pálí uložený glykogen jako své palivo. Svaly, které dostaly při cvičení zabrat, zoufale chtějí glukózu, a proto „posílí“ receptory inzulinu, aby celý proces urychlily. To je jeden z důvodů, proč je cvičení tak důležité pro obnovení citlivosti na inzulin u diabetiků 2. typu. Taky je to důvod, proč můžou vytrvalostní sportovci sníst 400 nebo 600 gramů sacharidů denně a zůstat štíhlí – všechny je totiž spálí a uvolní místo pro další.

Zdá se, že silový trénink je stejně efektivní jako aerobní pohyb, ale nejlepší je kombinace obou. A protože teď už jste „citliví na inzulin“, nepotřebujete tolik inzulinu k uložení přebytečné energie, což „posiluje“ všechny enzymy pro spalování tuků, takže po celý den více spalujete uložené tuky. Když je vaše citlivost na inzulin vysoká, důležité aminokyseliny a další životně důležité živiny mají přístup do buněk, takže udržujete nebo stavíte nové svaly a zbavujete se uložených tuků. Jen tak dál.

Strava

Za druhé, snížení příjmu sacharidů, zvláště cukrů a vysoce zpracovaných potravin je absolutní nutnost. Postavte svůj jídelníček na čerstvé zelenině. Když vidím, že naše vláda navrhuje, abychom 60% kalorií získávali ze sacharidů, vaří se ve mě krev. To je směšné a hraničí to s trestným činem. Zamyslete se nad tím, co je pro lidské zdraví optimální z „primal“ pohledu. Podívejte se na naše genetické předpoklady. Jestli chcete, projděte si statistiky a studie – nebo se jednoduše podívejte, co se děje kolem vás v restauracích, kinech a školních jídelnách – a začnete si uvědomovat dopady toho, že náš jídelníček se liší od toho, k čemu jsme byli navrženi. Důkazy jsou ohromující: příjem zpracovaných a sladkých sacharidů je pro tělo extrémně stresující.

Nejen diabetici by měli omezit příjem sacharidů – měl by to udělat každý. Z evolučního hlediska jsme všichni předurčeni stát se diabetiky.

Většinový názor je samozřejmě částečně pravdivý v tom, že cukr nemusí nutně „způsobit“ cukrovku – čím dál víc vědeckých důkazů odhaluje, že genetická náchylnost hraje obrovskou roli v tom, zda se u někoho vyvine cukrovka. No, jaké překvapení! Většinový argument se smrskává na prohlášení: cukr nezpůsobuje cukrovku; to genetika. Naprosto souhlasím. Řekl bych, že naše společná genetická náchylnost k inzulinové rezistenci, zánětu, srdečním chorobám a obezitě ukazuje, že jakýkoliv druh zpracovaného cukru nebo obilí je to poslední, co by měli lidé jíst. Náš genetický „primal blueprint“ ukazuje, že nemáme jíst cukr.

Rádi byste přešli na Primal životní styl a nevíte jak začít nebo se bojíte, že to sami nezvládnete? Zarezervujte si nezávazný 30 minutový hovor, kde zjistíte, jak vám můžu jako kouč pomoct.