Jak kniha a web Blue Zones zkreslují informace o stravě

Po tom, co se dozvěděl o přínosech nízkosacharidové stravy, prohlásil profesor Tim Noakes o své knize Lore of Running následující: „Jestli máte Lore or Running, vytrhněte z ní kapitolu o výživě.“ Po přečtení dnešního článku možná taky dospějete k názoru, že známá kniha Modré zóny by si zasloužila úplně to samé. Když už byste se do jejího čtení pustili, rozhodně by stálo za to, pozorně si přečíst celý obsah kapitol a závěrečné shrnutí kapitol spíš ignorovat. Vydavateli knihy se totiž povedlo do závěrečných shrnutí dostat výživová doporučení, která si často protiřečí s obsahem samotných kapitol. Jak to v praxi vypadá a jak je něco takového vůbec možné ve svém článku osvětluje doktorka Cate Shanahan. A podobně opatrný přístup by si zasloužil nejnovější dokuseriál o modrých zónách z dílny Netflixu.

Toto je můj překlad původního článku doktorky Cate Shanahan, který najdete tady. Pod čarou začíná překlad.

EN: This is a translated article. Here you can find the original post.

Úvodní obrázek je volná tvorba AI na téma „pico de gallo s vejci“.

Ještě upozorním, že na blogu najdete i pohled Diany Rodgers na modré zóny.

---

Kontrola faktů v knize Modré zóny — oproti knize samotné!

Kniha Modré zóny (anglicky Blue Zones, pozn. překladatele) byla v době svého vydání velkým fenoménem a její vliv stále roste. Byla vydána v roce 2008 a popisuje stravování ve čtyřech zeměpisných oblastech s neúměrně vysokým procentem lidí starších 100 let. Nebyl to však tak vědecký počin, za jaký ji mnozí považují.

Autor, Dan Buettner, je novinář. Vedl rozhovory s několika vědci, ale kniha nebyla nijak vědecky ověřena. Větším problémem je, že vědci, kteří patří k Církvi adventistů sedmého dne, zřejmě do knihy podstatně přispěli redakčními zásahy, jak ještě uvidíme. Původně jsem si myslela, že autorovi zaplatili jeho cesty, ale ten neuvádí organizace, které ho platí, jen soukromá jména. Není jasné, kdy finanční propletence těchto dvou podniků začaly, ale v roce 2020 církev adventistů získala rovnou celou Blue Zones® organizaci.

Pokud to ještě nevíte, církev adventistů prosazuje převážně vegetariánskou stravu. V důsledku této zaujatosti je kniha Modré zóny plná rozporuplného obsahu, jaký se dá očekávat, když novinář referuje o tom, co viděl, a zaujatý redaktor se snaží, aby tato pozorování odpovídala jeho světonázoru. Výsledkem této snahy nacpat čtvercový kolík do kulaté díry je, že odvážná doporučení na konci kapitol jsou v rozporu s obsahem uvnitř kapitol.

Jinými slovy, kniha špatně cituje sama sebe. A tak když pracovníci médií (nebo kdokoli jiný) nečtou pozorně, budou těmi velkými, tučně vyznačenými výroky uvedeni v omyl. To je problém, protože webové stránky a dokumentární filmy o Modrých zónách poukazují na knihu Modré zóny jako na důkaz, že pokud chcete žít dlouhý a zdravý život, musíte dodržovat převážně vegetariánskou stravu. Ve skutečnosti kniha poskytuje důkazy pro zcela jiný druh stravy, jak uvidíme.

Za ta léta, která uplynula od jejího vydání, jsem si nevšimla, že by se někdo zabýval rozpory v knize Modré zóny.

Nesrovnalosti v knize Modré zóny jsou důležitější než kdy jindy, protože organizace Modré zóny ovlivňuje názory na výživu stále většího počtu lékařů.

Církev adventistů sedmého dne (SDA) také provozuje Americkou školu medicíny životního stylu (ACLM), která lékařům slibuje, že nabízí „vzdělávání založené na důkazech“. ACLM také certifikuje lékaře, kteří mají zájem o další vzdělávání v oblasti výživy. Certifikace ACLM může být předpokladem pro vedoucí pozice ve zdravotnických organizacích, jako je Kaiser Permanente a samozřejmě více než 200 adventistických nemocnic a klinik. Prostřednictvím tohoto mocného vzdělávacího kanálu nyní SDA diktuje značnou část lékařského myšlení v oblasti stravování a zdraví.

Pokud věříte tomu, co vám o výživě říká váš lékař, je velká pravděpodobnost, že Církev adventistů sedmého dne ovlivňuje to, jak podle vás vypadá zdravá strava. Ať už je to dobře nebo špatně.

V tomto článku vám chci ukázat, že pravda, kterou odhalil Dan Buettner, je mnohem krásnější a povzbudivější než „jezte hlavně rostliny“.

Podívejme se, jak Modré zóny proměnily důkazy o celostním přístupu ke stravování v propagandu, která nakonec pomáhá prodávat zpracované potraviny (zejména proteinový prášek a rostlinný olej!).

Modrá zóna na Sardinii

Stoletý Giuseppe

Buettner strávil týden na Sardinii, kde se setkal se 17 stoletými lidmi. Jediné údaje o stravě, které uvádí, jsou od 102letého Giuseppeho Mury. Po příjezdu do jeho domu Buettner píše: „Uvnitř bylo chladno a příjemně vlhko. Neurčitě to tam vonělo klobásami a červeným vínem.“ Když pomineme visící klobásy, dozvídáme se, že „Giuseppeho strava se skládala převážně z fazolí fava, sýra pecorino, chleba a masa, kdykoli si ho mohl dovolit, což bylo v prvních dnech jen zřídka“.

Nevysvětluje už, kdy byly ty „první dny“. Přesto, i bez ohledu na klobásy, je obrázek dostatečně jasný. V určitém okamžiku byl ovčí sýr buď největším, nebo druhým největším zdrojem bílkovin v Giuseppeho stravě. Maso bylo považováno za žádoucí a za něco, co si člověk mohl dopřát tak často, jak si jen mohl dovolit.

Po tomto rozhovoru Buettner vysvětluje, že mnoho lidí bylo příliš slabých na to, aby mohli vést smysluplné rozhovory o tom, co v životě jedli. Musel tedy vyslechnout „někoho mladšího, kdo ještě pracoval a žil tradičním způsobem života“. Tehdy se setkáváme s dalším starším Sardincem.

Pastýř Tonino

75letý Tonino žije v půvabné 3000 let staré vesnici. V době rozhovoru žil stále velmi aktivním životem, staral se o své ovce a vyráběl víno. Zde je to, co Buettner říká o jejich prvním setkání:

„Když jsem Tonina našel, porážel v kůlně za domem krávu, ruce až po lokty zabořené do mrtvoly. Urostlý muž se sudovitým hrudníkem vytáhl pěst z kouřících vnitřností a pak mě pevně sevřel, vlhkým, zakrváceným stiskem ruky silným jako svěrák.“

(Jako zajímavost uveďme, že slabá síla stisku ruky je silným prediktorem úmrtnosti.)

„Dobré ráno,“ houkl [Tonino], pak znovu ponořil ruce dovnitř a tentokrát z těla vytáhl několik metrů lesknoucích se střev….“kráva zajistí maso pro dvě rodiny na celou sezónu a také pro několik přátel, kteří dostanou dárkové balíčky hovězího masa.“

Kolik masa je z té krávy?

Z krávy o hmotnosti 550 kg se získá zhruba 340 kg masa. Za předpokladu, že nerozdají více než 25 kilo, lze říci, že dvě rodiny Toninových se mohly těšit, že v příštích třech nebo čtyřech měsících snědí nejméně 315 kilo hovězího masa. Nedozvídáme se, kolik lidí dvě rodiny představují, ale jen pro představu řekněme, že těchto 315 kilo uživí 10 lidí po dobu 100 dní. To je 0,315 kilo hovězího masa na osobu a den. A to bereme v úvahu jen krávy. Pravděpodobně snědli také spoustu kilogramů vajec, kozího, skopového, vepřového, ryb a kuřecího masa.

V tradiční kuchyni se obvykle využívá každá část zvířete, nic nepřijde nazmar. Je tedy pravděpodobné, že se rodina těšila na dalších nejméně padesát kilogramů vnitřností, morku a ořezaného tuku z té jedné krávy. Navíc z kostí, kloubů a šlach pravděpodobně uvařili rosolovitý vývar.

To všechno dohromady představuje poměrně velkou spotřebu masa. Jak to ve shrnutí kapitoly vyčíslují? To se dozvíme za chvíli.

V přehledu Toninova jídelníčku z dětství se dozvídáme: „Když byla jeho rodina mladá, byla velmi chudá… Jedli to, co vyprodukovali na svých pozemcích… většinou chléb, sýr a zeleninu… Maso bylo v nejlepším případě jednou týdně, vařené v neděli s těstovinami a pečené o svátcích… Většinu bílkovin dodávaly výrobky z ovčího a kozího mléka…“.

Modrá zóna na Sardinii – shrnutí kapitoly

„Jezte málo tučnou rostlinnou stravu s přídavkem masa.“

Zdá se, že v nejchudších letech Sardinci moc masa nejedli. Nelze však informovat pouze o tom, co lidé jedli v nejchudších letech, a ignorovat zbytek jejich života. Zvláště ne, když znovu a znovu slyšíte, jak vysoce je maso ceněno, a právě jste popsali rodiny obklopené hojností masa.

Za další, tvrzení, že Sardinci jedli především rostlinnou stravu, je v naprostém rozporu s citací z kapitoly (viz výše), že „většinu [podtrhávám většinu] bílkovin tvořily výrobky z ovčího a kozího mléka“.

Poslední je tvrzení, že lidé na Sardinii jedli „málo tuku“. Autor se nikde v kapitole nikoho neptá na příjem tuků. Výslovně totiž vysvětluje, že nepokládal otázky o stravě! Neexistuje žádný důkaz, že by někdo dobrovolně poskytl informace tohoto druhu. Vypadá to, že toto tvrzení je zcela vymyšlené.

Pojďme se podívat na poslední poučení o stravě v této kapitole:

„Pijte kozí mléko“

Když už, tak by to mělo být o ovčím sýru, který byl zmiňován častěji než kozí mléko. Sýr z ovčího mléka lze koupit v mnoha obchodech s potravinami v USA. Kozí mléko je však mnohem hůře dostupné. Když chcete lidi odradit od konzumace mléčných výrobků, jedním ze způsobů, jak to udělat, je zdůraznit velmi specifické výhody velmi těžko dostupného mléčného výrobku. A přesně to udělali, když tvrdili, že kozí mléko je zdravé, protože kozy na Sardinii jedí velmi specifický druh plevele.

Upozorňuji na to proto, že pokud vyberete doporučení, která je nemožné dodržet, bráníte tím dosažení pozitivních změn. A to znamená, že lidem nepomáháte tak, jak byste mohli.

Modrá zóna Okinawa

První odborník, který nám v Japonsku radí s výživou, nabízí poněkud překvapivý názor.

Vepřové maso jako potravina pro prevenci mrtvice

Podle jednoho z japonských odborníků na dlouhověkost, Dr. Kazuhiko Tairy, trpí obyvatelé Okinawy méně mrtvicemi než lidé v jiných částech Japonska. Proč? No, tento lékař měl dvě vysvětlení. „Domníval se, že to souvisí se stravou, konkrétně s tím, že tam jedli méně soli a více vepřového masa.“

Nejsem si jistá, zda má pravdu v tom, že Okinawané jedí méně soli, vzhledem k tomu, že lékaři jsou proti ní obecně zaujatí. Kromě toho fermentované sójové boby a sójová omáčka obsahují poměrně hodně soli a slanina a šunka se ošetřují solí. Ale to necháme na chvíli stranou a budeme diskutovat o tom, v čem viděl vepřové maso jako prostředek prevence mrtvice. Vysvětlil, že vepřové maso obsahuje bílkoviny a kolagen a obojí podporuje strukturální integritu našich cév. „Lidé na Okinawě jedí téměř všechny části prasete. Je v nich hodně vitamínu B1 a B2 a kolagenu, které vám prospívají.“ Ztráta této strukturální integrity může přispívat k poškození cév, tvorbě arteriálních plaků a mrtvici.

Kolik vepřového jedí? Nemáme tušení! Zato množství sóji dostaneme změřené do poslední unce. „Okinawané snědí v průměru tři unce (85 gramů, pozn. překladatele) sójových výrobků denně.“

Takže Okinawský lékař nám říká, že na Okinawě se jí hodně vepřového masa, více než kdekoli jinde v Japonsku, a že si myslí, že jeho zdraví prospěšné vlastnosti pomáhají lidem žít dlouhý a zdravý život. A co na to říká shrnutí kapitoly? To se dozvíme za chvíli.

Než začnete přemýšlet nad tím, jestli je vepřové maso zdravé…

Hned následující věta po chvále vepřového masa od Dr. Tairii je napomenutím, abychom ho nejedli příliš mnoho. „Příliš mnoho živočišných bílkovin může zvýšit pravděpodobnost obezity.“

Toto prohlášení týkající se výživy není ozdrojováno. Pravděpodobně proto, že není možné ozdrojovat tak hloupé tvrzení. Ono totiž příliš mnoho čehokoli může zvýšit pravděpodobnost obezity. Upozorňuji na to, protože si myslím, že účelem tohoto nepodloženého tvrzení je, abychom se obávali, že vepřové maso negativně ovlivní náš pas, a zapomněli na lékaře, se kterým jsme se právě seznámili a který nám naznačuje, že vepřové maso je zdravé.

Sladké brambory na Okinawě: “Ty už vážně nikdo nejí”

Na počátku 20. století okinawské farmy upadaly. Plodiny, jako je ječmen a další základní potraviny, se ve vyčerpané půdě nedařilo pěstovat. Dařilo se pouze sladkým bramborám. V jednu chvíli tak „Okinawané získávali 80 % kalorií pouze ze sladkých brambor“. To však neplatilo příliš dlouho. Výše uvedený citát pochází od starší ženy, s níž Buettner vedl rozhovor a která vypráví, že většina lidí, kteří se museli živit sladkými bramborami, měla pocit, že jich měli dost na to, aby jim vystačily na celý život. Jakmile se zásobování potravinami zlepšilo, už je nejedli. Ale dobré časy na počátku 20. století netrvaly dlouho.

“Většinou jsme byli hladoví”

Během celosvětové krize ve 30. letech 20. století se Okinawané opět hodně spoléhali na sladké brambory a vepřové maso jedli jen „jednou za rok“. Během druhé světové války nastal rozsáhlý hladomor. Podle jednoho z respondentů „nebylo žádné jídlo. Jedli jsme miso a pili dešťovou vodu.“ To jsou zajímavé informace, které vypovídají o naší lidské přizpůsobivosti, ale tím tento příběh nekončí.

V těchto těžkých letech zemřelo mnoho lidí na hladomor – o tom se v knize nedočteme ani slovo. Namísto toho je naznačeno, že nízký příjem potravy hraničící s hladověním je součástí tajemství dlouhověkosti. Přestože přejídání jistě není zdravé, dlouhodobý nedostatek kalorií vyvolává infekce, které jsou bez antibiotik často smrtelné. V dětství dlouhodobá podvýživa významně zpomaluje náš růst, včetně růstu mozkové tkáně. V pozdějším věku nám také může přivodit slabé a osteoporotické kosti.

A co sushi?

Každý ví, že Japonci milují sushi a ryby. Jediným pokusem o vyčíslení množství ryb, které lidé na Okinawě snědí, a který v kapitole najdete, je však domněnka, že jinde v Japonsku jich jedí relativně více.

Dvě „lekce“ z Okinawské Modré zóny

Smažené nesmysly

První lekce z Modré zóny na Okinawě týkající se dlouhověkosti zní: „Spoléhejte na rostlinnou stravu.“ Lekce pokračuje: „Starší Okinawané se většinu života stravují rostlinnou stravou. Jejich pokrmy ze smažené zeleniny, sladkých brambor a tofu mají vysoký obsah živin a nízký obsah kalorií.“

Sladké brambory? Právě jsme se dozvěděli, že tito zdraví starší lidé mají dávno sladkých brambor po krk a už je nejedí.

Když prasata lítají

Závěrečná okinawská lekce je opravdovým překroucením reality. „Okinawané sice jedí vepřové maso, ale tradičně je vyhrazeno pouze pro vzácné obřadní příležitosti a konzumuje se jen v malém množství.“ To je v přímém rozporu s tím, co jsme se dozvěděli od lékaře praktikujícího na Okinawě.

Autor, respektive jeho redakce, opakovaně ignoruje to, co o své stravě říkají sami Okinawané. To je nejen zavádějící, ale také velmi neuctivé vůči lidem, kteří si našli čas na rozhovor s ním. A tento nedostatek náležité úcty ho provází všude, kam se vydá, s jedinou výjimkou, jak se brzy přesvědčíme.

Modrá zóna adventistů v Loma Lindě v Kalifornii

Toto je jediná kapitola v knize, kde nevidím žádné nesrovnalosti nebo zavádějící tvrzení o stravě zdravých lidí, se kterými autor mluvil. Koneckonců jsou to všechno striktní adventisté. To oni přišli s myšlenkou, že jíst maso je nezdravé. Takže na rozdíl od ostatních Modrých zón není třeba jejich životy upravovat tak, aby vznikl úhledný soubor pouček v souladu s adventistickými pravidly.

Skutečnou hodnotou kapitoly je vhled do významných studií zkoumajících zdravotní účinky masa.

Zmanipulovali statistici výsledky studie?

Nedozvíme se zde nic podstatného o výživě, ale získáme důležitou lekci o historii velmi vlivného výzkumu.

Dozvídáme se, že sami adventisté byli schopni vytvořit „důkaz“, že maso způsobuje infarkt. Jinými slovy, lidé, kteří měli zájem na tom, aby maso vypadalo méně zdravě, vedli jednu z největších studií zkoumajících zdravotní účinky masa (pohled adventistů na tuto problematiku si můžete poslechnout zde). [Pán na videu doslova říká: „Spíš, než by se životní styl adventistů zakládal na vědě, se věda zakládá na životním stylu adventistů“, pozn. překladatele].

Adventistický pastor, který byl zároveň epidemiologem, Dr. Terry Butler, pomohl „stimulovat vysokou účast adventistů ve studiích AHS“. (AHS je zkratka pro Adventist Health Study čili Adventistická zdravotní studie.) Epidemiologové jsou statistici, kteří zkoumají příčiny nemocí pomocí číselných nástrojů.

První adventistická zdravotní studie byla zahájena v roce 1958 a další podobné studie probíhají dodnes. Dohromady představují obrovskou databázi a významně ovlivnily výzkum v oblasti stravování a zdraví. Zpráva Světové zdravotnické organizace, která prohlásila červené maso za potenciálně karcinogenní, se částečně opírala o tuto databázi.

Pokud jste slyšeli, že maso způsobuje rakovinu nebo infarkt, je to částečně díky této obrovské databázi vytvořené adventisty. Málokdo ví, že tuto databázi vytvořili a interpretovali odborníci na čísla, kteří jsou silně zaujatí proti konzumaci masa. Já jsem to rozhodně netušila. To je problematické, protože pro epidemiology je velmi snadné statisticky manipulovat s daty, aby získali požadované výsledky. (Koneckonců o lži a statistice existují různá klišé.) Podle zasvěceného člověka, který mnoho let pracoval na jedné velmi rozsáhlé celostátní zdravotní studii, se to děje často. Tento zasvěcenec mi řekl: „V podstatě jsem sledoval, jak jeden výzkumník dělá všechno možné, kromě falšování vstupních dat, aby dosáhl očekávaného výsledku.“

Vyhněte se zpracovaným potravinám… pokud nenakupujete u nás

Dostáváme také ponaučení o tom, že kvůli zisku je třeba slevit ze svých hodnot.

Jedním z hlavních výživových principů adventistů je konzumace celých, nezpracovaných potravin. Když však adventistický lékař John Harvey Kellogg začal propagovat přednosti svých (vysoce zpracovaných) cereálních vloček, členové místní církve v Battle Creeku v americkém státě Michigan rádi tato pravidla porušili. Společnost Kellogg je dodnes jedním z největších zaměstnavatelů v Battle Creeku.

Kostarická modrá zóna

Zprávy o této středoamerické modré zóně jsou pravděpodobně nejvíce zkreslené ze všech.

Vejce, vepřové maso, dobytek a sádlo, ach jo.

První jídlo, o kterém se v této modré zóně dozvídáme, je snídaně s pico de gallo (druh salsy) a vejci, která se podává v kavárně Cafe Central. Před ní sedí skupina mužů a pochutnává si na tomto pokrmu s velmi nízkým obsahem sacharidů.

Dále se setkáváme se ženou, která žije hluboko v lese v Nicoye, v malém domku s kurníkem. Stoletá majitelka domu vítá Buettnera a jeho společníka snídaní skládající se z „fazolí, vajec a tortilly“.

Bez ohledu na drůbež a vejce shrnuje Buettner o několik stránek dále v kapitole jídelníček „až 20“ osob starších 90 let, s nimiž vedl rozhovory, takto: „Jejich strava se skládala převážně z kukuřice, fazolí, vepřového masa, zahradní zeleniny a hojnosti ovoce… z velké části vypěstovaného na jejich dvorcích a v jejich okolí“. O množství vepřového masa by bylo dobré se podělit, ale nedostaneme o něm vůbec žádnou informaci. Jeden ze stoletých obyvatel, s nímž se setkal, „se stále staral o zahradu, sklízel vlastní kukuřici a fazole a choval nějaká hospodářská zvířata“. Opět se nedozvídáme velmi důležité podrobnosti o spotřebě masa, což vytváří dojem, že lidé ho nejedli dost na to, aby to stálo za zmínku. Ale pokud chcete vypadat fundovaně, musíte se alespoň pokusit vše kvantifikovat.

Kapitola je sice chudá na detaily o mase, ale vyčísluje, kolik sádla Faustinova rodina sní.

Dva litry sádla týdně

Později se setkáváme s Donem Faustinem, kovbojem na odpočinku, který každou neděli jezdí autobusem do nejbližšího města, aby nakoupil potraviny na celý týden. Jejich první společnou zastávkou je řeznictví. Zde Faustino předává řezníkovi „dvoulitrovou plastovou láhev, aby ji naplnil tekutým sádlem. [Sádlo je vyškvařený vepřový tuk.] Pak řezník odřízl dva pláty vepřového masa z visící vepřové půlky a zabalil je do novin.“ Zbytek jídla na týden si vypěstoval, včetně „kukuřice, fazolí a zeleniny, aby uživil svou ženu a šest dětí“.

Dvoulitrová láhev plná sádla představují téměř 2 kilogramy živočišného tuku, který spotřebuje každý týden. To je 20 000 kalorií (mně vychází 16200, ale do dalších výpočtů jsem autorce nesahal, pozn. překladatele). Rozděleno mezi 8 lidí po dobu 7 dní to představuje více než 350 kalorií sádla každý den, tedy 17 % jejich denního příjmu kalorií z tohoto jediného druhu přidaného tuku. To je za předpokladu 2000 kalorií na osobu a den, což je pravděpodobně příliš mnoho. To by znamenalo, že přidané tuky tvoří více než 17 procent. (Uvádím to záměrně, jak uvidíte dále.) Kde se všechno to sádlo může sníst? Kapitola nám říká, že se používá na smažení vajec. Neuvádí však, že sádlo se používá také ke smažení téměř všeho ve většině venkovských oblastí Střední Ameriky. Sádlo se tradičně přidává do černých fazolí, které se přidávají téměř ke každému jídlu.

Adventistický výklad stravy v kostarické modré zóně

Dále v kapitole o Kostarice čteme výňatek z dokumentu, který shrnuje denní stravu „průměrného Nikojana před 50 lety“. Je zde popsána kompletní snídaně s rýží, fazolemi (připravenými na sádle), vejci (smaženými na sádle) a mlékem. Dozvídáme se, že polední jídlo „často začíná hrncem polévky“ z masa, tuku, vařených plantainů, tiquisque nebo yuky a možná několika zelených plodů. „Po polévce následuje rýže a fazole [připravené na sádle], obvykle doplněné smaženými [na sádle] vejci.“ Dozvídáme se také, že maso „se někdy objevuje i na tom nejchudším stole a obvykle je k němu cuajada, mléčný tvaroh“.

Přes to všechno a v souladu s ostatními shrnutími kapitol o předešlých modrých zónách se maso, mléčné výrobky a živočišné tuky do závěrečného shrnutí kapitoly nedostanou.  Přestože Buettner píše, že lidé, které zde potkal, byli pravděpodobně nejzdravější ze všech, toto shrnutí kapitoly nenabízí vůbec žádné konkrétní poznatky o jejich stravování. Jediná ponaučení týkající se jídla, kterých se nám dostane, jsou „pijte vodu“ a „jezte lehkou večeři“.

Webové stránky bluzones.com poskytují poměrně podrobné informace. Tvrdí, že rozbor kalorií typického u Nikojana zahrnuje pouze 5 procent přidaných tuků a velmi chudých 5 procent kalorií z masa, ryb a drůbeže dohromady. To se zdá být stěží možné vzhledem k tomu, co jsme se dočetli v celé kapitole. A webové stránky se vůbec nezmiňují o všudypřítomných vejcích.

Můj vlastní přístup k dlouhověkosti

Věřím, že příroda to zařídila tak, že jíst zdravě je pro nás jednoduché. Co je dobré pro dlouhověkost, je dobré i pro plodnost, hubnutí, prevenci rakoviny atd.

Celý koncept modrých zón spočívá v tom, že se můžeme poučit o tom, co jíst, od lidí, kteří dodržují tradiční stravu. Tato filozofie, se kterou zcela souhlasím, má svůj název. Říká se jí zdraví předků (anglicky „Ancestral Health“, ale za 10 let, co se tím zabývám, jsem nepřišel na to, jak tento termín elegantně přeložit do češtiny, pozn. překladatele). Jde o to, že tradiční strava v sobě zahrnuje mnoho důležitých informací o potravinách. Koneckonců je to prostě obyčejný selský rozum. Za svou existenci vděčíme lidem, kteří jedli tradiční potraviny (nikoli zpracované). A epigenetika potvrzuje, že jsme tím, co jedli naši kolektivní předkové.

Kniha poskytuje několik cenných poučení o stravě, s nimiž by podle mého názoru mohlo souhlasit mnoho lidí v církvi adventistů.

Všechny čtyři regiony v knize Modré zóny mají tyto společné prvky, které ovlivňují výživu.

1. Geografická izolace. To znamená, že lidé musí být soběstačnější a produkovat vlastní potraviny. Nejenže tak získají čerstvější potraviny, ale znamená to, že si dají práci navíc, aby dobře chutnaly.

2. Výživnější potraviny. Jak vždycky říkám, pokud jde o skutečné potraviny (na rozdíl od zpracovaných potravin), více chuti znamená více výživy.

3. Všežravá strava založená na celých (základních) potravinách.

4.  Žádné rostlinné oleje ani zpracované potraviny! To je možná nejdůležitější společný prvek ze všech.

Nejenže zde není žádný rostlinný olej, ale nejsou zde ani žádné zpracované potraviny jakéhokoli druhu. Konkrétně žádná rafinovaná mouka nebo cukr a žádné proteinové prášky. To, že toto v knize chybí, je do očí bijící opomenutí.

Proč by zdravotnická organizace neupozorňovala na to, že vyhýbání se zpracovaným potravinám je jedním z klíčů k dlouhému zdravému životu? Už jsem se zmínila o konfliktu zájmů s cereáliemi. Ale je tu ještě jeden.

“Potřebujeme, aby lidé chodili do nemocnic ”

Adventistická organizace nechce, abyste zemřeli, ale nezapomínejme, že vlastní spoustu nemocnic. Takže mají konflikt zájmů. Když jsem žila v Kalifornii, když jsme diskutovali (tady autorka zapomněla napsat s kým to mluvila, pozn. překladatele) o tom, jak pomoci lidem zůstat v dobrém stavu pomocí stravy, ujelo mu tohle protiřečení. Jeho přesná slova se mi vryla do paměti: „Nechceme, aby lidé onemocněli, ale chceme, aby jednou za čas přišli do nemocnice.“

Nejdůležitější lekce o dlouhověkosti

Nejdůležitější poučení o dlouhověkosti všech dob by mohlo znít takto: Užívejte si produkci a přípravu vlastních potravin a dobré zdraví přijde samo.

A ještě jedno poučení z mé knihy: Jezte potraviny, které dodávají vaší DNA živiny, které naše lidské geny očekávají.

Jednoduchý soubor zásad, které vám s tím pomohou, najdete v článku 10 kroků k hluboké výživě.

Další četba

Další pohled na kostarickou stravu najdete v tomto článku.

Příkladem toho, jak se práce Dana Buettnera zkresluje, je tuk použitý v „tradičním“ receptu  v tomto článku.

Historii American College of Lifestyle Medicine najdete zde. Chcete-li navštívit webové stránky ACLM, klikněte zde.

---

---

Chcete mít energie na rozdávání, skvělou náladu a tělo, na které se můžete spolehnout a budete si v něm cítit fajn? Můžete!
Nebojte se požádat o pomoc.

Rád vám pomůžu na vaší jedinečné cestě ke zdraví a pohodě. Nemusí to být žádná velká věda, dřina a odříkání. Jde to i jednoduše.
Chce to jen správné informace a parťáka, který vás vyslechne, podpoří a poradí, když bude potřeba.

Zarezervujte si zdarma nezávazný 30minutový hovor, kde zjistíte, jak vám jako váš kouč můžu pomoct.
Nebo si sami zkuste, jak skvěle se můžete cítit už za pár týdnů v rámci 21denní výzvy.

---